Televizní hra Sto podzimních kilometrů
V roce 1975 uvedla Československá televize hru Pavla Vitouše (*1939), režie Vít Olmer (*1942) Sto podzimních kilometr.
Její anotace je tato:
V parku se konají běžecké závody. Poslední závodník - starý pán - doběhne až několik minut po konci. Pořadatelé už vlastně balí. Přítomný sportovní novinář si pak neodpustí kousavou poznámku na adresu posledního výkonu. Nešťastný důchodce jde proto za ním do redakce. Redaktor nemá rád nepříjemnosti, proto starému pánovi zalže. Článek nebyl přece o něm. Do cíle jako poslední doběhl někdo jiný. Netuší, že dědeček po něm bude chtít adresu dotyčného. Redaktor si pomůže a za láhvinku přemluví svého známého, aby zahrál roli toho posledního závodníka. Dědeček ho skutečně v jeho bytě navštíví. Jeho specialista mu poradí svoji treningovou metodu. Slovo dá slovo, až se dědečkové vsadí, že návštěvník je tak vytrénován, že předběhne i tramvaj. Druhý dědeček se zase vytasí s trumfem, že se zúčastní běžeckého závodu v Mnichově. Přinese na to i potvrzení - jenže se jedná o malebnou vesničku stejného názvu. Jejich trumfování skončí měřením sil ve skutečném závodě, kde se tomu druhému nepodaří zvítězit žádnými podvody. Stane se skutečně posledním závodníkem...
Bohužel se nepodařilo získat o hře nic bližšího, pamatuji se na to, že část v Mnichově začíná příjezdem do Mnichova od Mariánských Lázní pohledem na značku začátek obce, potom onen "druhý dědeček" oběhne náměstí a jde na MNV nechat si potvrdit, že "běhal v Mnichově".
Obsazení si už moc nepamatuji, jedenoho z dědečků snad hrál Josef Hlinomaz, předsedu MNV ?.
V novinách vyšly dvě recenze této hry.
Ve svobodném slovu dne 31. 3. 1976 vyšla následující recenze autora ik:
TELEVIZNÍ KOMEDIE P. Vitouše STO PODZIMNÍCH KILOMETRŮ, která tvořila závěr pátečního vysílání, způsobila trochu rozpačitě. Námět to jistě nebyl špatný — komedie neměla vyvolávat výbuchy smíchu, spíš mělo jít o úsměv nad dojemnou vůli sedmdesátiletého dědy (M. Hofman), který chce svému okolí a především sobě, dokázat svou fyzickou kondici. Celá komedie je postavena na této hlavni postavě a žel, právě ji se příliš nepodařilo výrazně a přisvědčivě vyjádřit. Daleko lépe vyzněla postava druhého dědy, prakticky jediného protihráče hlavní postavy, která za svou podobu vděčí spíš představiteli (Josef Hlinomaz) než autorovi. Vít Olmer, ať už po stránce herecké či režijní, nemohl zřejmě z komedie udělat víc, než mu nabídl scénář. Námět skýtal rozhodně větší množství komických situaci a nenadálých zvratů, při kterých by se divák pobavil ještě víc. Ale při současném nedostatku původních televizních mikrokomedií můžeme Sto podzimních kilometrů považovat za úspěšný dramaturgický počin a v celkové programové skladbě měla tato komedie jistě své oprávněné místo.
Mám takový ničím nepodložený dojem, že autora mohlo inspirovat to, že v Mnichově měl chalupu (čp. 73) kameraman Českoslovené televize pan Vladimír Řezníček.
Bylo by zajímavé sehnat když už ne video, tak alepoň několik snímků z tohoto filmu.
